Vesnice posedlá vzděláním

vesnice posedla vzdelanim2

Je první jarní den a s kolegy právě vyrážím ze severoafghánského Mazár-e-Šarífu na cestu do hor. Míříme na návštěvu školy ve vesnici Margzár.

Školu postavil Člověk v tísni v roce 2010. Kompletně jsme ji vybavili, včetně knih a učebnic. Teď zařízení provozuje vláda a vyučuje se tu od 1. do 12. třídy. Díky podpoře dárců Skutečné pomoci jsme před dvěma lety školu dovybavili také solárními panely, aby výuka nemusela končit se západem slunce a aby učitelé mohli používat dva školní počítače.

Zajímá mě, jak se místním daří a chtěl bych si také promluvit s několika žáky, kteří školu dokončili. Vědět, co se s nimi děje pak. Jdou po dokončení školy studovat dál, stěhují se do měst anebo zůstávají na vesnici a pracují, jako jejich rodiče, na poli?

Cesta do Margzáru trvá celý den a asfaltovaná silnice se brzy mění v kamenitou cestu. Poslední úsek vede hlubokým horským kaňonem, kde auta mnohokrát brodí kalnou říčku. Budova školy je v Margzáru jasnou dominantou. Jedna z mála kamenných staveb, navíc s pěknou plechovou střechou.

Protože školu provozuje vláda, první dojmy z návštěvy jsou smíšené, když vidíme jedno dvě rozbitá okna a prázdný skleník, z kterého vlají kusy igelitu. Ve třídách nepotkáváme žádné děti. Vše uvede na pravou míru pan ředitel – v okolních vesnicích, odkud děti přicházejí, je ještě sníh. Cesty jsou neschůdné a třídy nejsou vytápěné, proto výuka začne až o týden později. Skleník byl minulý rok plně funkční a škola jej opět zprovozní, jen co začne výuka. A rozbité okno? Od vlády škola žádné peníze na údržbu nedostává, a protože rodiče dětí jsou velmi chudí, mají učitelé na opravy jen omezený rozpočet.

[caption id="attachment_1408" align="alignleft" width="500"] škola v Margzáru, nad vchodem je vidět solární panely darované díky Skutečné pomoci[/caption]

 

Čtyři z pěti to dotáhnou na univerzitu

Ptám se však na to zásadní: kolik absolventů posledních ročníku se dostane na některou z afghánských vysokých škol? Systém zde funguje tak, že na konci 12. ročníku dělají studenti státní zkoušku, na kterou musí jet do jednoho z provinčních měst. Na základě získaných bodů jsou přijímáni na vysoké školy podle své volby.

Asi čtyři z pěti našich žáků. Navíc polovina jsou dívky,“ zní odpověď ředitele, která nám vyrazí dech. Zpočátku tomu nechci uvěřit, ale když mluvím s dalšími učiteli a žáky, informaci mi potvrzují.

Zdá se, že margzárská škola je ve srovnání s ostatními opravdu výjimečná. A to navzdory tomu, že na nejbližší univerzitu je to den jízdy autem, tedy pokud je dobré počasí. Přesto ji synové a dcery zdejších negramotných farmářů absolvují, aby si splnili sen o lepším životě. Možná určitou roli hraje také fakt, že zdejší etnikum Hazárů si vzdělání velmi cení a místní jsou navíc ochotní více, než je obvyklé, dopřát školu také dívkám.

Pod dojmem něčeho neobvyklého si domlouváme rozhovor s dalšími dvěma absolventy školy, kteří studují na univerzitě a přijeli sem pouze na zimní prázdniny za rodiči.

Učitelé byli vždy připravení

Said Amin, student čtvrtého ročníku architektury na kábulské univerzitě, a Said Taleb Hosseini, student prvního ročníku biologie pro učitele na univerzitě v Baghlanu, nám potvrzují vše, co říkal ředitel. Oba se shodují, že kantoři, kteří na škole v Margzáru učí, jsou opravdu dobří. Vystudovali střední školy v Íránu, kam v minulosti uprchli před občanskou válkou a vládou Talibanu. Teď zde hluboko v afghánských horách předávají svoje znalosti další generaci Afghánců.

Amin začal chodit do „školy“ v Marghzáru ještě dávno předtím, než zde skutečnou školu Člověk v tísni postavil. S výjimkou doby, kdy chodil do posledního ročníku, probíhala ještě výuka ve stanech. „Učitelé byli přesto vždy připravení, chodili včas a dodržovali výukové osnovy. Dny zameškané kvůli špatnému počasí jsme si vždycky nahradili později,“ vzpomíná Amin.

Během posledních tří let odjížděl spolu s dalšími spolužáky na zimu do Mazár-e Šarífu. Navštěvovali tam tříměsíční zimní kurz, kde se připravovali na státní zkoušky. Za kurz museli platit, buď z toho, co si vydělali vlastní prací nebo z toho mála, co jim dali rodiče. Ani Aminovi, ani Talebovi rodiče neumí číst a psát, jsou tedy na své syny patřičně hrdí.

Taleb se mi svěřil, že až dostuduje, vrátí se do Margzáru a bude tu učit na škole přírodní vědy. Chce pomoct dalším generacím marghzárských dětí dostat se na univerzitu. Naproti tomu Amin chce zůstat v Kábulu, kde by chtěl najít práci jako architekt. „Svoji rodinu a příbuzné budu podporovat na dálku,“ říká.

Úspěch nejen Amina a Táleba, ale také desítek dalších žáků a žaček margzárské školy, je výsledkem především dobré práce zdejších učitelů a odhodlání rodin zajistit svým dětem to nejlepší možné vzdělání. Jakoby se zdálo, že tato malá vesnice utopená v horách je vzděláním téměř posedlá. Máme proto radost, že jsme před lety školu postavili právě zde. Svůj účel totiž plní více než dobře.

Matouš Bořkovec, koordinátor programu zemědělského vzdělávání Člověka v tísni v Afghánistánu

Zpět nahoru

Některé věci se nemají odkládat na zítřek.

Chci pomoci!