V ústavu jsem nepotřebovala umět číst. Teď žiju ve vlastním domě, tak se to musím naučit.

Andja přišla před třemi lety do ústavu v srbské vesničce Veliký Popovec, kde pečují o lidi s mentálním postižením. Předtím žila v Bělehradu, kde bydlela s manželem a rodinou a starala se o domácnost.

„Mám jednoho syna a tři dcery. Můj manžel hodně pil. Když jsem byla ještě v nemocnici po porodu nejmladší dcery, přišli lidi ze sociálky, vzali mi ji a odvedli mě do ústavu. Jediné, co mi po ní zbylo, byla její košilka,“ říká Andja a rukou si při tom otírá slzami zalité oči. Nemohla proti tomu nic dělat, protože byla zbavena svéprávnosti. Tak je tomu u většiny lidí v Srbsku žijících v ústavech sociální péče.

Naštěstí jsme Andje mohli pomoci a to i díky lidem, kteří podporují sbírku Skutečná pomoc. V rámci našeho projektu se Andja přestěhovala do jiného města, kde se teď učí číst a psát a spolu s dalšími může samostatněji rozhodovat o svém životě.

Když jsem žila v ústavu, nepotřebovala jsem umět číst, protože tu byli pracovníci, kteří to mohli udělat za mě. Ale teď, když bydlím ve svém domě, tak se to musím naučit. Dokážu se o všechno postarat sama, a tak mi to také více vyhovuje,“ říká Andja.

Zpět nahoru

Některé věci se nemají odkládat na zítřek.

Chci pomoci!