Vůbec nevím, jak a kde bych jinak rodila

„Nedávno u nás ve vesnici rodila jedna žena dva dny. Porodní bába jí nedokázala pomoct, nakonec tu ženu stejně museli odvézt do nemocnice. Prý u toho moc trpěla. Hrozně jsem se bála, aby se mi nestalo něco podobného, přeci jen čekala jsem své první dítě. Tak jsem se byla podívat do nedalekého zdravotního střediska Leay Bo, kam ted ženské od nás chodí rodit. Byla tam moc milá asistentka, která všemu rozuměla a vše mi vysvětlila. Nakonec jsem tam přivedla na svět i svou dceru," vzpomína na svou zkušenost s prvním porodem čtyřiadvacetiletá Ty Pheak Kbey.

Dnes už spokojeně sedí na schodech tradičního kambodžského domku ze dřeva, kde žije se svoji matkou a manželem a nyní i pětiměsíční dcerou Am Kanhou. Celá rodina se živí farmařením. Zejména pěstováním rýže a chovem kachen. I když mají co jíst, peněz moc nemají, přesto deset dolarů za porod ve zdravotním středisku dali rádi.

„Opravdu jsem se tam cítila moc bezpečně, bylo tam čisto, světlo a mohla jsem zůstat den po porodu na pozorování. Také tam se mnou mohl být můj manžel, což mi moc pomohlo. Navíc mi vysvětlili, jak se starat o mě i miminko, což pro mě jako novopečenou mámu bylo důležité. Nyní doporučuju všem ženám, aby tam také rodily, jsem moc moc štastná z mojí zkušenosti. Vůbec nevím, jak a kde bych jinak rodila. Doma bych se bála komplikací a také toho, že s krví se přenáší zlé síly a s mojí krví při porodu by zůstaly u nás v domě. Některé ženy se snaží duchy odehnat trnovými pruty, ale já se přesto bojím. No a kdybych chtěla rodit ve městě, neměla bych tam v noci jak dojet. Takhle jsme s manželem do zdravotního střediska došli pěšky," říká Ty Pheak, zatímco její 26letý manžel dcerku uspává v houpací síti.