Aegrnh je 19 let a pochází z etiopského města Awassy. Od roku 2006 do roku 2007 bydlela v internátě pro sirotky, který v jejím městě zřídil Člověk v tísni a který nyní vede organizace Shiny Day.

Katrina Willemse se narodila na farmě na jihu Namibie. Pochází, na namibijské poměry, z malé rodiny, má jen čtyři sourozence. Školu opustila dva roky před úplným dokončením, aby se mohla postarat o své těžce nemocné prarodiče.

60-letá vdova Be Be Khal obývá malý dům ve vesnici Mirza-e-Kalan se svými osmi vnoučaty. Manžel jí zemřel před 15 lety.

Vesnice Second Mekele má už několik měsíců díky Člověku s tísni opravenou studnu. Lidé si to nemohou vynachválit. „Výhod je hned několik. Pro mě je to obrovské ušetření času," libuje si Tashite Mohammed.

Muhudin udělal za dva roky obrovský pokrok. Ve škole je aktivní, učitelé v něm objevili velký talent na kreslení.

Rodina paní Qamar byla zařazena do projektu ISNA podpořeného ze Skutečné pomoci. Prošla třídenním školením, kde jí bylo vysvětleno, jak pečovat o kuřata. Dnes se rodině vylíhne klidně i 300 mladých.

Fatia má štěstí. Žije jen deset minut od studny vybudované společností Člověk v tísni a i když pro vodu chodí dvakrát denně, zbývá jí čas i na školu. U studny, kam denně přichází 600 lidí, ale musí čekat dlouhé dvě hodiny, než na ni dojde řada.

Jedna z mnoha desítek dívek, kterým pomáhá Člověk v tísni dohnat čas. V průběhu dvaceti let válek bylo mnoho škol zničeno a za následné vlády Talibanu bylo tisícům dívek odepřeno i základní vzdělání.

Šestnáctiletý Nyamsuren přijel na motorce se svým otcem do třetího bagu Bogdského sumu ze 30 kilometrů vzdáleného stanoviště rodinné jurty.

Dvanáctiletý Sirmaga Jamal dorazil pro vodu ke studni vybudované společností Člověk v tísni. Vinou dlouhotrvajícího sucha se tato 254 metrů hluboká studna stala jediným zdrojem pitné vody v okolí pokud.

Rybáři Farisovi a jeho ženě odnesla vlna tsunami téměř vše - strhla jim dům, zabila domácí zvířata, odnesla loď a sítě. Z jejich čtyř dětí přežila jen jedna dcera.

Tsunami zničila Kathiravelovi dům na pobřeží a zabila všechna domácí zvířata. I když živil rodinu především rybolovem, choval také doma 6 koz a 15 slepic.

Sedmiletý Kebede se svojí o rok mladší sestrou Hirut usedli před rokem do lavic nové školy, kterou postavil Člověk v tísni.

Mohamed Rahutha Hameed žije se svou ženou Fathummou. Má dvě vdané dcery. Před tsunami žil ve vesnici Puddavaikatu, která ležela přímo na pobřeží.

Pan Kuthos žije v malé vesnici Veerantheeve na severu Srí Lanky, kde se většina mužů tradičně věnuje rybolovu. Před tsunami byl zvyklý vyjíždět na moře dvakrát denně.

Chanya čeká svoje první dítě. Je na předporodní prohlídce v centru v Odoum Soriya. Ještě před měsícem v centru pracovali bez elektřiny a pokud zasahovali v noci, museli si svítit prostřednictvím dobíjecí baterie.

Makidě je dvanáct let. Pochází z rodiny drobných zemědělců a její rodiče neumí číst ani psát. Tento školní rok začala chodit do nové školy v Asore

Mardaye je 10 let a chodí teprve do druhé třídy. Nejbližší škola byla dříve asi 5 kilometrů daleko, a tak byla doma s rodiči. Když pak před dvěma roky Člověk v tísni postavil novou školu v její vesnici, šla do první třídy.

Šestnáctiletý Milion Msfen pochází z etiopského města Awassy. Už druhý rok bydlí v internátu pro sirotky, který ve městě zřídil Člověk v tísni a který teď provozuje nevládní organizace Shiny Day.

Díky dárcům Skutečné pomoci a příspěvkům na SOS sbírku otevřel Člověk v tísni společně s partnery v provizorních táborech v Port-au-Prince a Petit Goave osm dětských center.

Josephine Kooper pochází z malé vesničky uprostřed kalaharské pouště. Dvě její děti zemřely na podvýživu. Potom se jí narodila trojčata.

Abdul se narodil a vyrostl v Muthuru na severu Srí Lanky, odkud jej v roce 2006 vyhnala válka. Další rok a půl žil v uprchlickém táboře.

Na severu Afghánistánu v provincii Balkh bojují zemědělské komunity se suchy, které jsou za poslední roky čím dál extrémnější. Místní rodiny pravidelně přichází o veškerou úrodu a trpí hladem.

Rose Gul je osmadvacetiletá žena. Stejně jako většina žen ve venkovských oblastech Afghánistánu, nebyla nikdy zaměstnaná, ale vždy se starala o domácnost. Se svým manželem mají čtyři děti ve věku 1,5 - 10 let.

Před katastrofou paní Vinothini provozovala malý obchůdek, který jí vydělával asi 100 korun za den. Tsunami jí ale zabila manžela, zničila domek i obchod.

Jeden den před porodem jsem se z rádia dozvěděla o činnosti této organizace. Hned jsem zašla na místo, které inzerovali, a v klinice jsem se setkala se zdravotní sestrou a ta mi vše vysvětlila.

Roční chlapeček Chuluunbat pláče v náručí své matky a otec pohotově vytahuje kus provázku na hraní pro dítě. „Je z té cesty unavený," říká matka. „Doslechli jsme se, že přijede mobilní klinika s doktory až z krajské nemocnice."

Ribatě Kamal je dvanáct let a chodí do čtvrté třídy základní školy Ansha. Žije s rodiči a osmiletou sestrou. Po škole je v současném období sucha jejím úkolem zajištění vody pro svou rodinu

Do městečka Takeo na jihu Kambodže jsem dorazila na začátku listopadu 2008 a strávila tam jako dobrovolnice 6 týdnů. V Čechách působím jako porodní asistentka, proto jsem byla společností Člověk v tísni vyzvána k odborné pomoci při projektu.

Sara Kooper je jednou ze skupinových vedoucích chráněné dílny, kterou v chudé oblasti Karas na jihu Namibie založil pro ženy ze slumu Člověk v tísni. Nyní ji spravuje místní organizace Karas Huisen Crafts.

Anně Marie Vries je 27 let. Žije ve slumu na jihu Namibie a je nezaměstnaná stejně jako její přítel a otec jejich společného dítěte. Anna Marie je HIV pozitivní. Kdy a jak se nakazila, neví.

Z internátu pro sirotky organizace Shiny day, který vznikl před několika lety díky společnosti Člověk v tísni, si toho mladí studenti do života mohou odnést dost na to, aby se ve světě neztratili.

Gertruda, sociální pracovnice Člověka v tísni pomáhá s malým Quintonem, který má díky české pomoci šanci na budoucnost. Jeho matka je sice HIV pozitivní, ale díky Sunaru jsme prozatím zabránili přenosu viru z matky na dítě, ke kterému mohlo dojít při kojení.

Hadži Muhammad Ah Džan vystudoval střední zemědělskou školu v Baghlánu. Za vlády šáha Záhira promoval na Kábulské universitě. Po promoci učil na baghlánské škole, kde ho zastihla sovětská okupace. Plakal, když vojáci srovnali školu se zemí.

Stovka studentů dříve bydlela v nevyhovujících podmínkách u svých příbuzných, tísnili se v malých tmavých místnostech. Místo školy vydělávali na živobytí pro sebe a své sourozence třeba jako čističi bot.

Jansembe Chuluundorj jsou stejnojmenní sourozenci, holčička ve věku 4 let a pětiletý chlapec. Přijeli se svoji babičkou a maminkou na vyšetření do mobilní ambulance ze 30 kilometrů vzdáleného sumu.

Mirwais se narodil v pakistánském uprchlickém táboře Haripur. Z dětsví si pamatuje stanová městečka, špínu, hlad a strach. V roce 2004 se jeho rodina rozhodla vrátit domů, do Afghánistánu.

Ashenafi začal ve svých sedmnácti letech navštěvovat první třídu základní školy v Yrgačafe. „Mám pět bratrů a dvě sestry a jsem druhý z rodiny, kdo chodí do školy"

Do základní školy v Maghzaru chodí přes 500 dětí ve věku od 4 do 15 let. Stanová škola nemá žádné zázemí a do loňského roku neměla k dispozici ani pitnou vodu.

Mundino Kassa  je dvaadvacetiletý svobodný etiopský mladík, který bydlí s matkou a šesti sourozenci v hliněném domě a pomáhá rodině s živobytím.

Rtuť teploměru se šplhá nad 30 stupňů Celsia. Na kambodžské poměry je ještě chladno.  Před domkem v malé vesnici nedaleko města Takeo si hrají dvě děti. Třetí, šestiletý chlapeček, leží venku na tradiční posteli stlučené z bambusových latěk. Do ruky má napojenou kapačku.

Yaseen přišla kvůli tsunami o dům, malý obchod i šicí dílnu. Tři roky pak žila v provizorním přístřeší, závislá na humanitární pomoci.

Armin Ellison je 17 let a chodí do desátého ročníku místní školy. Je sirotek. „Moje maminka se jmenovala Elizabeth Ellison, ale před deseti lety zemřela na HIV/AIDS.

Horská vesnice Kola Burda je plně závislá na dešťové vodě. Lidé proto sbírají dešťovouvodu do podzemních nádrží zvaných kandázy. Nejbližší funkční nádrž ovšem byla od vesnice příliš vzdálená.

Nedávno u nás ve vesnici rodila jedna žena dva dny. Rodila doma za pomoci porodní báby a ta jínedokázala pomoct, nakonec tu ženu stejně museli odvézt do nemocnice. Prý u toho moc trpěla. Hrozně jsem se bála, aby se mi nestalo něco podobného.